Viníkem dramatické situace, do které se naše země dostala, je vláda, protože platí, že ryba smrdí od hlavy. Současní členové vlády porušují svůj slib a své poslání, kryjí se logem ČR, ale jednají proti zájmu českých občanů. Jak je možné, že jim to prochází, ptáme se. A jak je možné, že stále nacházejí podporu u mnohých?

Mají totiž pod kontrolou média, především tzv. veřejnoprávní. A mnoho lidí si vytvořilo návyk sledovat zpravodajské pořady ČT a ČRo. Už je to takový rituál, čekat na jejich znělky a pak konzumovat každodenní dávku polopravd a dokonce naprostých lží. Člověk, který nehledá informace z jiných zdrojů, tomu nepřetržitému klamání uvěří a začne televizní hlášky vnímat jako slovo boží. Ale ty mluvící hlavy, co se na televizní obrazovce střídají jako apoštolové na orloji, nám žádnou spásu nepřinášejí.

Zkusme si představit, že v roce 2004, když naše země vstoupila do EU, jsme usnuli a dnes jsme se probudili a zapnuli ČT. Uvidíme uhlazeného pána, o kterém vás titulek informuje, že je to český premiér. Zaposloucháme se do jeho projevu a šokovaně zjistíme, že jsme ve válce. Opravdu? Válku přece vyhlašuje Parlament a ten ji nevyhlásil. Tak jak je možné, že ministerstvo obrany dodává naše zbraně proti ruské armádě? Premiér tvrdí, že jsme na to hrdí. A žádá nás, abychom se uskromnili, protože vláda uvalila sankce na ruské dodávky energií. Dále zjistíme, že se kvůli všeobecnému růstu cen zavírají firmy, nebo je výroba přesouvána jinam, kde žijí méně hrdí lidé, že i teplá voda se brzy stane přežitkem, že máme v republice sta tisíce uprchlíků a hrdě se o ně staráme. Dál asi nemusím pokračovat, víte, o jak obrovské zradě národních zájmů mluvím. Ale i když jsme v roce 2004 neusnuli a všechny ty změny, které k tomuto stavu směřovaly, jsme průběžně vnímali, je šokující uvědomit si dnes výsledek našeho členství v EU.

Před 18 lety jsme byli ujišťováni, že se stáváme rovnoprávným členem, který přináší zkušenosti, šikovnost, píli, kreativitu a talent svých lidí. Odměnou za toto naše kolektivní české věno měla být větší bezpečnost, blahobyt, svoboda pohybu, obchodu i informací a spravedlivý podíl na rozhodování unie. Smlouvy byly podepsány, věno jsme odevzdali a… a místo slibovaného zlepšení našich životů zjišťujeme, že jsme uvízli v pasti jako rukojmí. Je ale nutné připomenout, že na této situaci se podíleli naši domácí politici. Lidé, kteří většinou prošli volbami a pak dostali na výběr. Buď pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nebo… nebo se přizpůsobit tzv. vyšší moci a plnit cizí zadání. Ti z politiků, kteří se přizpůsobit nechtěli, protože jim to svědomí nedovolilo, byli odejiti a nahrazeni poslušnějšími. Pokud se nepodařilo ty charakterní vyšachovat okamžitě, aspoň dostali mediální nálepku extremistů. Jako například SPD. Což je dnes jediná vlastenecká strana (hnutí) ve sněmovně. Jenže slovo vlast je plánovačům naší budoucnosti nepříjemné, jsou na ně alergičtí. Stejně tak na slovo národ. Evropa tvořená národními státy je pokládaná za přežitek minulosti.

Výuka našich dětí ve školách je programovaná tak, aby pohrdaly dějinami svého národa. Tento trend podporují i mnozí umělci. To je zvlášť tragické, protože když nevelký národ přijde o své originální svobodné umění a kulturu, v budoucnosti se nebude mít čeho chytit. Bude napodobovat cizí vzory, zpívat cizí písně, mašírovat v cizím rytmu a nakonec ztratí i svůj jazyk, svou mateřskou řeč. Už v minulosti nám to hrozilo, než přišlo národní obrození. Nádherná etapa našich dějin, která dnes působí jako zázrak. Ale ten zázrak, který lze nazvat znovuvzkříšením národa, ten způsobili lidé. Stateční a pracovití vlastenci. Dnes místo národního obrození je ale na řadě recyklace. Tedy přetavení lidí podle jednotné formy, aby produkty této sériové výchovy mohly poslušně pracovat kdekoliv a pro kohokoliv za směšnou mzdu. Aby ztratili copyright na svůj vlastní život.

Pokud nechceme přihlížet tomu, jak se z našich dětí a vnuků stávají duševní bezdomovci, kteří si bez odporu nechají navléknout obojek otroků, musíme ty záměry překazit. Naše děti to samy nedokážou. Nemají ještě naše zkušenosti a vnímají svět zkresleně, tak jak je jim ukazován ve škole (prolezlé tzv. neziskovkami). Vždyť i mnozí dávno dospělí lidé podléhají klamu o stavu současného světa, nebo se bojí hledat pravdu, protože nechtějí být odlišní. Důkazem jsou právě proběhlé volby. I když každý byl za plentou sám, někteří podlehli mediální masáži natolik, že i v soukromém prostoru zakřížkovali politické subjekty, které lze nazvat zemskými škůdci a kolaboranty s cizí mocí. Ale i tak se ledy hnuly a SPD bude mít na radnicích mnohem víc zastupitelů než dosud a uspělo i na magistrátu hl. Města, o kterém si už nikdo z nás nedělal iluze.

V turbulentní době, kterou prožíváme, ale čas běží jinak, než v době poklidného budování státu. Dnes totiž probíhá čas bourání. Nejen našich sociálních jistot a kulturních tradic, ale hrozí i zánik české státnosti. Naše vláda tomu překážet nebude, protože ve skutečnosti není naše. Kdyby byla naše, chovala by se státnicky a s péčí řádného hospodáře by pracovala ve prospěch národa a jeho budoucnosti. Kdyby to byla naše vlastenecká vláda, stáli bychom za ní jako pevná zeď a ne proti ní jako lidská barikáda. Mít slabou a lokajskou vládu je ponižující, protože navenek ona zastupuje naši republiku. Někomu takové ponížení asi nevadí, ale mně tedy ano. A vám, kteří jste přišli na dnešní demonstraci, to asi vadí taky.

Čím víc lidí se bude za tuto vládu stydět, tím častěji a hlasitěji jí budeme dávat najevo své opovržení. Je to naše právo dané ústavou. A proto se nebojme hledat pravdu a šířit ji a trvat na ní za všech okolností. Pravda je naše osvědčená zbraň v těžkých dobách. Pravda je náš odvěký spojenec, zatímco lež nás rozděluje. A to oni chtějí, podle hesla Rozděl a panuj! Slibme si dnes tady na tomto náměstí, které nese jméno Tomáše G. Masaryka zakladatele suverénního státu, slibme si, že z našich dětí a vnuků nebudou otroci, ale svobodní občané žijící ve svobodné zemi, končí projev Lenka Procházková.